Jak mluvit s dětmi o smrti

Dospělí o smrti mlčí, protože chtějí děti chránit. Děti ale vnímají víc, než si myslíme. Všimnou si, že babička nepřišla, že máma pláče a že se o něčem šeptá. Pokud jim to nikdo nevysvětlí, domyslí si to samy. A jejich představy bývají horší než pravda.

Tenhle článek nenahrazuje odbornou pomoc. Shrnuje zásady, na kterých se dětští psychologové a průvodci zármutkem obecně shodují.

Říkejte věci pravými jmény

„Odešel“, „usnul“, „odcestoval“ znějí jemně, ale malé děti je berou doslova. Dítě, kterému řekneme, že dědeček usnul, se pak může bát usnout. Dítě, kterému řekneme, že odešel, čeká, kdy se vrátí. Je lepší říct jednoduše a klidně: „Dědeček umřel. Jeho tělo přestalo fungovat a už nebude žít.“

Dítě, kterému řekneme, že dědeček usnul, se pak může bát usnout.

Přizpůsobte se věku

Předškoláci často ještě nechápou, že smrt je navždy. Za pár dní se mohou zeptat, kdy babička zase přijde, a je potřeba to vysvětlit znovu. Zhruba kolem začátku školy děti začínají chápat, že smrt je nevratná a týká se všech. Starší děti a dospívající už rozumějí všemu, ale potřebují prostor, aby o tom mohly mluvit, nebo naopak nemusely.

Odpovídejte na otázky, i na ty divné

„Bude mu v hrobě zima?“ „Kdo teď bude mít jeho auto?“ „Umřeš taky?“ Děti se ptají přímo a nečekaně, třeba u večeře. Odpovídejte pravdivě a jednoduše. Když odpověď nevíte, klidně to řekněte. Na otázku „umřeš taky?“ pomáhá odpověď: „Jednou ano, ale počítám s tím, že až budu hodně starý a ty už budeš dospělý. A vždycky se o tebe někdo postará.“

Smutek nemusí vypadat jako smutek

Děti truchlí po svém. Chvíli pláčou a za pět minut si hrají. Někdy jsou vzteklé, někdy se vrátí k chování, ze kterého už vyrostly. Je to normální. Hra je pro ně způsob, jak to zpracovat.

Nechte je rozloučit se

Pokud dítě chce jít na pohřeb, většinou je dobré mu to dovolit. Předem mu popište, co uvidí a co se bude dít, a určete někoho blízkého, kdo s ním může kdykoli odejít. Pokud jít nechce, nenuťte ho. Rozloučit se může i jinak: nakreslit obrázek, napsat dopis, zapálit svíčku.

Nemusíte být silní

Dětem nevadí, když vidí dospělého plakat. Naopak se tím učí, že smutek je v pořádku a dá se unést. Neschovávejte ho. Jen ho pojmenujte: „Jsem smutná, protože mi babička chybí.“

Když umře rodič nebo sourozenec

Smrt rodiče nebo sourozence otřese celým dětským světem. Dítě potřebuje vědět tři věci: že to nezpůsobilo, že se o něj někdo postará a co se teď bude dít. Malé děti si někdy myslí, že smrt přivolaly, třeba tím, že se na mámu zlobily. Řekněte jim nahlas, že to není jejich vina, i když se na to nezeptají.

Pomáhá co nejvíc zachovat běžný den: školu, kroužky, kamarády, večerní rituály. Řád dává jistotu. Dejte vědět ve škole nebo ve školce, aby učitelé věděli, co se stalo, a uměli reagovat, když bude dítě smutné, vzteklé nebo se nebude soustředit.

Výročí, narozeniny, svátky

Smutek se u dětí často vrací v nečekaných chvílích. Na Den matek ve škole, na narozeninách, o Vánocích, když ostatní děti vyzvedává táta. Je dobré s tím počítat a mluvit o tom dopředu. Některým rodinám pomáhá zemřelého v takové dny připomenout společně: zapálit svíčku, uvařit jeho oblíbené jídlo, podívat se na fotky.

Vzpomínková krabice

Dětem může pomoct mít něco, co si mohou vzít do ruky. Krabici, do které dají fotky, dopisy, tričko, které voní po tátovi, lístky z výletů. Mohou ji otevřít, kdykoli chtějí. Pro starší děti to může být sešit, do kterého zemřelému píšou.

Kdy hledat pomoc

Pokud dítě dlouhodobě nespí, nejí, uzavírá se nebo má potíže ve škole, obraťte se na dětského psychologa nebo pediatra. Děti a dospívající mohou zdarma a nonstop volat na Linku bezpečí 116 111. Pro dospělé je nonstop k dispozici Linka první psychické pomoci 116 123. Rodiče a další dospělí, kteří si nevědí rady, jak s dítětem mluvit nebo jak mu pomoct, se mohou obrátit také na Rodičovskou linku 606 021 021, kterou provozuje Linka bezpečí.