Hrobník po třiceti letech: Stížnost od zákazníka jsem nedostal ani jednu

Hrobník je povolání, o kterém si každý myslí, že ví, jak vypadá. Lopata, mlha a muž v gumákách, který se nikdy neusměje. Pan Jaroslav dělá hrobníka na malém městském hřbitově třicet let a usmívá se docela často. Jen ne na pohřbech.

Kolik let už děláte hrobníka?
Třicet. Začínal jsem s lopatou, dneska už máme bagr. Lopata ale pořád stojí v rohu kůlny. Ze sentimentu. A taky proto, že bagr se nevejde mezi hroby v té staré části.

Jak jste se k tomu dostal?
Hledal jsem práci, kde mi nebude šéf stát za zády. Tady za zády stojí nanejvýš kříž. A ten do ničeho nemluví.

Na co se vás lidi nejčastěji ptají?
Jestli se nebojím. Nebojím. Ti, co tady leží, jsou ti nejklidnější lidi, se kterými jsem kdy pracoval. Bojím se spíš těch, co přijdou v neděli zalít kytky a zjistí, že soused má hezčí.

Co vás na práci baví?
Ticho. A že je vidět, co jste udělal. Ráno je tu díra, večer není. Kolik lidí to může říct o své práci? Kamarád dělá na úřadě a za třicet let neviděl jediný výsledek.

„Ti, co tady leží, jsou ti nejklidnější lidi, se kterými jsem kdy pracoval.“

Co se za těch třicet let změnilo?
Lidi se nechávají spálit. Když jsem začínal, kopal jsem pořádné hroby na rakve. Dneska dělám hlavně malé díry na urny. Já tomu říkám práce na zkrácený úvazek. Taky přibylo umělých květin. Ty nikdy neuvadnou, takže je lidi nechají ležet pět let. Na jaře vypadá hřbitov jako výprodej v hobbymarketu.

Co je na té práci nejtěžší?
Zima. Když zmrzne zem, je to jako kopat do chodníku. A pak děti. Dětské pohřby. Na ty se nezvyká, ani po třiceti letech. Tam nevtipkuju, ani tady.

Jaké nejdivnější přání jste kdy plnil?
Jeden pán chtěl, aby mu do rakve dali mobil s nabíječkou. Prý kdyby náhodou. Rodina to splnila, jen zapomněla, že nabíječku nemá kam zapojit. Jiná paní chtěla, aby hrob směřoval k hospodě, ať manžel vidí, kde je. Nešlo to, hospoda byla za kostelem. Tak jsme ho aspoň natočili tak, aby slyšel.

Jaký je nejhorší den v roce?
Dušičky. Ne kvůli mrtvým, kvůli živým. Celé odpoledne řeším parkoviště, hořící věnce a paní, které se hádají, čí je to konev. Mrtví o Dušičkách nedělají žádné problémy. Ti mají klid celý rok, jen ten víkend ne.

Je pravda, že hrobníci pijou?
Kafe. Z termosky. Kdo by po celém dni na hřbitově chtěl ještě do hospody? Tam se taky jen sedí a mlčí, akorát je to dražší.

Jak se pozná dobrý hrob?
Že o něj někdo pečuje. Ne podle toho, jestli je z mramoru. Nejhezčí hrob tady má paní, která chodí každý den s jednou kytičkou z vlastní zahrádky. Nejošklivější má pán, který si objednal černou žulu se zlatým písmem a od pohřbu tu nikdo nebyl.

A stížnosti?
Za třicet let ani jedna. Od zákazníků. Od pozůstalých denně. Že lípa shazuje listí. Že soused nemá zametený chodníček. Že hrob je ve stínu a kytky nerostou. Jedna paní chtěla, abych jejího manžela přestěhoval o dva hroby dál, protože se se sousedem nebavil od roku 1987 a ona nechce, aby se to na věčnosti zhoršilo.

Vyhověl jste?
Ne. Ale řekl jsem jí, že spolu už mluví. Uklidnilo ji to.

Bojíte se smrti?
Ne. Vím, jak to tu chodí. Mám tu i domluvené místo, u zdi, pod lípou, ať mi není horko. Akorát nevím, kdo mi to pak udělá. Kluci z bagru to neumí tak rovně.

Co byste vzkázal čtenářům?
Napište si, co chcete. Hrob, nebo urnu, kříž, nebo kámen. Já pak nemusím poslouchat, jak se příbuzní nad otevřeným hrobem hádají, co by si táta přál. A nesázejte na hroby túje. Za deset let z nich je les a já je pak musím kácet.