Zastavené hodiny, zakrytá zrcadla, otevřené okno. Co znamenaly české zvyky kolem smrti
Naše prababičky věděly přesně, co dělat, když v domě někdo umřel. Zastavily hodiny, zakryly zrcadla a otevřely okno. Za dva týdny je Smrtná neděle, ideální chvíle podívat se, odkud se to vzalo a co z toho zbylo.
Dnes smrt většinou přichází v nemocnici nebo v hospici. Po telefonátu se o všechno postará pohřební služba. Ještě před sto lety se ale umíralo doma a celá vesnice věděla, co dělat. Smrt měla svůj řád, a ten řád pomáhal pozůstalým první dny přežít.
Hodiny se zastaví
Jakmile člověk vydechl naposledy, zastavily se v domě hodiny. Čas zemřelého skončil, a tak na chvíli skončil i čas domu. Hodiny se znovu natahovaly až po pohřbu. Zároveň se tak zapamatovala hodina smrti, na kterou se pak ptala celá ves.
Zrcadla se zakryjí
Zrcadla se zahalila šátkem nebo otočila ke zdi. Věřilo se, že by se v nich duše mohla zachytit a nenašla by cestu ven. Jiné vysvětlení říkalo, že kdo se v domě s mrtvým podívá do zrcadla, zemře jako další. Ať tak či tak, zakryté zrcadlo dávalo najevo: tady se teď nikdo neupravuje, tady se truchlí.
Okno se otevře
Hned po smrti se otevíralo okno, aby duše mohla odejít. Zavřít se smělo až za chvíli, jinak by se mohla vrátit. Tenhle zvyk přežil v mnoha rodinách dodnes, často i v nemocnicích, kde ho sestry dělají potichu a bez vysvětlování.
Smrt měla svůj řád, a ten řád pomáhal pozůstalým první dny přežít.
Umíráček, hlídání a práh
O smrti se ves dozvěděla z kostelní věže. Umíráček, malý zvon, zvonil hned po úmrtí, a v mnoha obcích se podle způsobu zvonění poznalo, jestli zemřel muž, žena, nebo dítě. Mrtvý pak ležel doma, ustrojený v nejlepších šatech, a nikdy nezůstal sám. Sousedé a příbuzní u něj probděli noc, modlili se, zpívali a vzpomínali. Říkalo se tomu hlídání nebo ponocování.
Rakev se z domu vynášela nohama napřed, aby se mrtvý nedíval zpátky a nelákal s sebou další. Na prahu se jí často třikrát ťuklo, na rozloučenou s domovem. V některých krajích se smrt oznamovala i včelám a dobytku, aby věděly, že mají nového hospodáře.
Rok ve smutku
Smutek měl kdysi pevnou dobu. Vdova chodila zpravidla rok v černém, nechodila na zábavy a nevdávala se. Muži nosili černou pásku na rukávě. Rodina během smutku nepořádala svatby ani tancovačky. Okolí tak na první pohled vědělo, že v domě je zármutek, a nikdo se nemusel vyptávat.
Dušičky a jídlo pro duše
Zvláštní místo měly Dušičky. Podle lidové víry se v noci na Památku zesnulých vracely duše domů. Hospodyně jim nechávaly na stole jídlo, v kamnech oheň, aby se měly kde ohřát, a rozsvícenou lampu. Peklo se i zvláštní pečivo, kterému se říkalo dušičky, a rozdávalo se chudým a žebrákům, kteří se za duše zemřelých modlili. Z celého zvyku nám zbyly hlavně svíčky na hrobech.
Vynášení smrti
Jeden zvyk se smrtí jednotlivého člověka nesouvisí, a přesto nese její jméno. Na Smrtnou neděli, pátou neděli postní, vynášejí děti a mladí z vesnic figuru ze slámy oblečenou do ženských šatů. Říká se jí Morana, Mařena, smrtka nebo smrtholka. Hází se do potoka nebo se spálí, a s ní odchází zima, nemoci i všechno zlé. Zpátky do vsi se pak nese ozdobený zelený stromek, léto. V roce 2027 připadá Smrtná neděle na 14. března.
Co z toho zbylo
Hodiny už většinou nezastavujeme a zrcadla nezakrýváme. Zbyl nám kar, smuteční oznámení, někde ještě umíráček a v mnoha rodinách otevřené okno. A zbyla nám i potřeba, kterou ty zvyky naplňovaly: mít v chaosu něco jistého. Pokud chcete, aby vaši blízcí věděli, co si přejete, nemusíte čekat, až to za vás rozhodne tradice. Stačí to sepsat.
Líbil se vám článek? Zapalte mu svíčku. Je to něco jako lajk, jen důstojnější.
