Veselý hřbitov v Rumunsku: náhrobky, u kterých se smějete

Většina hřbitovů na světě vypadá podobně. Šedý kámen, černá písmena, jméno a dvě data. Ve vesnici Săpânța na severu Rumunska je to jinak. Místní hřbitov u kostela je plný dřevěných křížů natřených zářivou modrou barvou. Na každém je malovaný obrázek ze života člověka, který pod ním leží, a krátká básnička. Často vtipná. Někdy hodně.

Říká se mu Veselý hřbitov, rumunsky Cimitirul Vesel, a patří k nejznámějším místům v zemi.

Kde to je

Săpânța leží v historickém kraji Maramureš, kousek od hranice s Ukrajinou. Je to kraj dřevěných kostelů, vyřezávaných bran a tradic, které jinde v Evropě dávno zmizely. Turisti sem dnes jezdí hlavně kvůli hřbitovu.

Maramureš je zvláštní kraj. Je známý dřevěnými kostely se štíhlými věžemi, z nichž osm patří na seznam světového dědictví UNESCO, a řemeslem, které se dědí z otce na syna. Dřevo je tu všude: v branách domů, v kostelech, v nářadí. A na hřbitově.

Jak to začalo

Tradici založil místní lidový řezbář Stan Ioan Pătraș. V roce 1935 začal vyřezávat dubové kříže na hroby a zdobit je po svém. Na každý namaloval výjev ze života zemřelého: čím se živil, co měl rád, někdy i jak zemřel. Ke každému připsal krátký veršovaný epitaf v místním nářečí, často psaný v první osobě, jako by mluvil sám zemřelý.

Barvu volil nebeskou modrou, které se v Rumunsku dnes říká modř ze Săpânțe. Pro mnohé symbolizuje nebe a naději, pro jiné je to prostě barva, která v šedi hřbitova svítí na sto metrů.

Pătraș vyřezával kříže přes čtyřicet let. Zemřel v roce 1977 a svou dílnu i dům odkázal nejšikovnějšímu učni, Dumitru Popovi, kterému se ve vsi říká Tincu. Tradice pokračuje dodnes. Křížů je dnes přes osm set a každý je originál.

Co se na křížích píše

Epitafy jsou upřímné. Mluví se v nich o práci, o rodině, o lásce, ale i o slabostech. Najdete tu pastevce, tkadleny, traktoristy i učitele. Kdo rád pil, má na kříži láhev. Kdo měl ostrý jazyk, nemá to zamlčeno ani po smrti.

Nejslavnější je kříž, na kterém si muž stěžuje na tchyni. Volně přeloženo: pod tímhle těžkým křížem leží moje ubohá tchyně, tak ji prosím nebuďte, protože kdyby se vrátila domů, ukousla by mi hlavu.

Pod tímhle těžkým křížem leží moje ubohá tchyně. Prosím, nebuďte ji.

Ne všechno je ale k smíchu. Na mnoha křížích jsou zachycené tragédie: nehody, nemoci, válka, děti, které odešly příliš brzy. I ty jsou vyprávěné přímo a bez příkras. Smích a smutek tu stojí vedle sebe, přesně jako v životě.

Proč to funguje

Veselý hřbitov není výsměch smrti. Je to spíš vyprávění. Místo jména a data tu zůstává člověk se vším, čím byl. Pozůstalí se tu nemusí tvářit, že zemřelý byl bezchybný. Můžou se usmát nad tím, jak strejda pořád spravoval traktor, který nikdy nejel, a zároveň se jim po něm stýská.

Zajímavé je, že kříže nevznikají jako atrakce. Píšou se pro vesnici, pro rodinu a pro sousedy, kteří zemřelého znali. Turisti jsou jen hosté. A většina z nich odjíždí s pocitem, že tohle je způsob, jak by si chtěli být připomínáni i oni.

Kdyby měl Veselý hřbitov českou pobočku

Zkusili jsme si představit, co by stálo na křížích u nás. Veršovat neumíme tak dobře jako mistři ze Săpânțe, ale pár návrhů máme:

Chalupář: „Třicet let jsem stavěl chalupu. V pátek jsem ji dostavěl. V sobotu jsem tady.“

Houbař: „Znal jsem v lese každý hřib. Skoro každý.“

Fotbalový fanoušek: „Celý život jsem čekal na titul. Čekám dál, jen vleže.“

Babička: „Najezte se. Já už nemusím.“

Kutil: „Elektriku jsem si vždycky dělal sám. Naposledy taky.“

Co si z toho vzít

Na české hřbitovy modré kříže s karikaturami asi hned nepřijdou. Ale myšlenka, že náhrobek může o člověku něco říct, je přenositelná. Stačí pár slov, oblíbená věta nebo malý symbol toho, čím člověk žil. A pokud chcete, aby o vás jednou na hrobě stálo něco víc než data, napište to dopředu. Pozůstalí by se to jinak neodvážili.