Pohřební etiketa: smí se fotit, tleskat a přijít v teniskách?

Na svatbu se těšíme a víme, co od ní čekat. Na pohřeb jdeme nervózní a s pocitem, že můžeme něco pokazit. Většinou nepokazíme. Pozůstalí si budou pamatovat hlavně to, že jste přišli. Pro jistotu ale přinášíme odpovědi na nejčastější otázky.

Smím přijít, když mě nikdo nepozval?

Ano. Parte je pozvánka pro všechny, kdo zemřelého znali. Výjimkou je, pokud v parte stojí, že se obřad koná v úzkém rodinném kruhu. Pak přijďte na hrob později, nebo pošlete kondolenci.

Musím mít černou?

Ne nutně. Stačí tmavé a decentní oblečení. Někdy si rodina přeje barevné oblečení nebo oblíbenou barvu zemřelého. Pokud to stojí v parte, držte se toho. Přijít v černém na pohřeb, kde všichni mají žlutou, je horší než naopak.

A tenisky?

Čisté tmavé tenisky nikoho neurazí, zvlášť u mladších lidí a v létě. Lepší čisté tenisky než bolavé nohy v polobotkách, ve kterých neujdete ke hrobu. Žabky a pantofle si ale nechte na koupaliště. Na hřbitově se chodí po štěrku a mezi hroby.

Pozůstalí si budou pamatovat hlavně to, že jste přišli.

Kdy přijít?

Deset až patnáct minut předem. Obřady v krematoriích jdou za sebou a nepočkají. Pokud přijdete pozdě, vejděte potichu a sedněte si dozadu. Pokud už obřad začal a sál je zavřený, počkejte venku a připojte se ke kondolencím.

Smí se fotit?

Jen pokud o to rodina požádá nebo s tím souhlasí. Zemřelého ani rakev nikdy nefoťte bez výslovného svolení. Fotky z obřadu nedávejte na sociální sítě, pokud to rodina sama neudělá. A telefon vypněte, ne jen ztlumte. Vibrace v tichém sále slyší všichni.

Smí se tleskat?

Většinou ne. U nás se na pohřbech netleská. Výjimkou je, když k tomu vyzve obřadník nebo rodina, třeba na rozloučení s hudebníkem, hercem nebo sportovcem. Pak tleskejte s chutí.

Kolik květin?

Podle tradice sudý počet. Lichý počet květin se nosí živým. Pokud nevíte, co koupit, bílé nebo světlé květiny jsou vždy v pořádku. Někdy rodina místo květin žádá o příspěvek na dobrou věc. I to stojí v parte.

Co říct pozůstalým?

„Upřímnou soustrast“ stačí. Můžete přidat jednu větu o zemřelém: „Byl to skvělý soused.“ „Vždycky mi pomohla.“ Neříkejte, že víte, jak jim je. Neptejte se, jak to přesně bylo. A nečekejte na odpověď, pozůstalí často nevědí, co říct. Podání ruky a pohled do očí udělají víc než slova. Někdy rodina požádá, aby se kondolence nevyslovovaly. Respektujte to.

Smím se smát?

Ano. Pokud řečník vypráví historku a celý sál se směje, přidejte se. Smích na pohřbu není neúcta, je to připomínka toho, jak zemřelý žil. Jen se nesmějte sami, nahlas a u něčeho úplně jiného.

A kar?

Na kar se chodí na pozvání. Pokud vás rodina pozve, přijďte, aspoň na chvíli. Kar není oslava, ale ani smuteční obřad. Je to místo, kde se smí jíst, pít, vzpomínat a zase se pomalu vracet do života.